O běhání na Bali

Jako každý druhý vyznavač běhání jsem odjížděl na dovolenou se svými maratonkami a s odhodláním je obden provětrat. Ať už v zelené záplavě rýžových polí nebo požitkovým ranním během na pláži (zakončeným skokem do vln).

Velké plány, mé srdce nad tou vidinou radostně zaplesalo (jak by napsal Miloš Škorpil: srdce běžcovo zvýšilo svoji tepovou frekvenci do aerobní zóny).

Pláž plná běžců

Hinduistická perla Indonésie, ostrov Bali, se ukázala jako stvořenou pro běžce. Aspoň to tak bylo ve dny, kdy jsme byli v turisticky nejnavštěvovanější části – trojměstí Kuta-Legian-Seminyak. Když jsem totiž ráno před snídaní – celkem 3x – vyběhl na pláž, míjel jsem stejně naladěné blázny. Usměvavé a udýchané.

Od rána bylo hodně přes dvacet stupňů a k ochlazení nepomohl ani vlhký mořský vzduch, takže jsem se nepouštěl do nijak dlouhých vyběhů. Přesto jsem se na těch pár kilometrech zdravil s běžci, které jsem potkával podruhé i potřetí, tedy každý den.

Kromě pravidelných běžců, jsem viděl i obtloustlé postavy průměrných Čechů a těšilo mne, že ten sportovní duch kolem jakoby je vybízel, alespoň popoběhnout. Kromě běžců a procházkychtivých, cvičili v písku jogíni „pozdrav slunci", objevovali se první surfaři a odvážní plavci.

Běžel jsem bos, sledoval své otisky v písku a prohlížel si stopy ostatních, tu s pronací, jinde se supinací.

Běhání na pláži bylo opravdu skvělé a atmosféra s tou masou joggerů a jogínů se jen těžko popisuje, doporučuji ji zažít všem.

Naplnilo, či spíše předčilo to mé očekávání. A je jen velká škoda, že jsem si tohle běhání neužíval denně, či obden, jak jsem zamýšlel.

Podmínky na to byly vyhovující, jenže to by v cestě na Bali nesměl být ještě dvoudenní pobyt v thajském Bangkoku. Tam má idea vzala za své.

Běhání neboli běhavka

V Bangkoku jsme se tamní „MHD" vozili po řece (apropos, jedna cesta nás přišla na 14 bátů, asi 9 Kč, ikdyž nás všude místní lákali na soukromé projížďky za 800 bátů na osobu), když jsme vystoupili z lodi, praštil nás do nosu stánek s rybami. Sušenými, páchnoucími, nevalného vzezření, podivných tvarů a všelijakých barev. S větším smradem jsem se dosud nesetkal. Bylo mi jasné, proč psi, ležící vedle, ani jen v náznaku nepomýšlí na to, že by si kousek nějaké „dobroty" uzmuli pro sebe.

Po tomhle zážitku jsme ještě uháněli okouknout Spícího Budhu a pak hurá k hotelu, a hlavně restauraci. Dal jsem si dietní rýži s kousky masa. Dobré, ale skoro bez chuti, jelikož jsem požádal o nepálivou verzi. A teď to přijde: ďábel nebo kdo mi pošeptal, abych si zmíněnou rýži bez chuti a zápachu trochu okořenil – chutí a zápachem. Nabídly se mi kořenky a lahvičky na stole. Jedna z nich – čirá, s nápisem Ocean – vypadala lákavě, tak jsem pro ochutnání nandal pár kapek na vidličku s rýží. Jenže ta voda uvnitř, to byl zkapalněný smrad z toho rybího stánku. Nikomu nepřeji, aby něco takového okusil.

Rychle jsem do sebe naházel zbytek jídla, abych trpkou chuť v puse přebil, avšak po posledním soustu jsem sáhl pro klíče od pokoje a uháněl na záchod.

Od té doby až po chvíli, kdy jsme přeletěli Turecko a dali Asii vale, se mne průjem držel jako klíště.

Suma sumárum: přiletěl jsem po 18 dnech o 6 kg lehčí. S třemi běhy uloženými v paměti mých hodinek. Víc toho naběhat nešlo. Ráno se ve mně jídlo moc neohřálo, přes den jsem nejedl, ale večer jsem k běhání přidal sprinty. Komické úprky k hotelu chytaje se za břicho.

Pokud běháte, abyste zhubnuli, asi vám to přijde jako sen. Štastný sen. Pro mne to bylo peklo. Díky celodenní nevolnosti a občasné křeči v břiše jsem moc nemyslel na jídlo, ale byl jsem pak trochu zesláblý a třeba lézt na sopku Batur v mírném dešti nebylo zrovna lehké.

Po pěti dnech od návratu jsem odjížděl na týden na loď do Chorvatska kvůli potápění, tentokrát s vyhlídkou, že se dám dohromady, odpočinu, vyčístím hlavu, zregeneruji, zaběhám si… První dva dny pršelo, foukal vítr a ten vydržel ještě o den déle. Dokonce jsme z lodi viděli tornádo nad nedalekým ostrovem.

Vítr rovná se neklidné moře. Neklidné moře rovná se vlny. A vlny … vlny v mém případě znamenají mořskou nemoc. Těžkou mořskou nemoc, že při prvním ponoru mi do ploutví a žaketu s lahví museli pomáhat dva jiní potápěči. S běhavkou byl konec, ale mořská nemoc se mnou zamávala podobně … ale to už je zase jiný příběh.

Tento článek vyšel 10. října 2010 na Běžecké škole Miloše Škorpila.

Martin Ševčík, 8. 10. 2010
přečteno: 10064/10025×